Stejně jako se do půl litrové termosky nevejde litr čaje, ani hlava nemůže pobrat víc informací, než zvládne. Zatímco o termosce to ví každý trouba, na hlavu míváme nepřiměřené nároky. A tak i když jsme chytří a vybavení skvělými pomůckami, najímáme si dobré učitele a usilovně šprtáme, nic do hlavy neleze. Proto zatneme zuby, kopneme do sebe další kávu lomcovačku a biflujeme o to víc. Ale ani přes to hlava nebere.
Narozdíl od té termosky totiž nevidíme, že potřebuje vypráznit. Kéž by se pokaždé, když je přeplněná, automaticky spustil reset.
Nevím, jak vám, ale mně řeči o tom, že je potřeba se uvolnit, odpočinout si a poslouchat své tělo, vyloudí úsměv na tváři. Dřív mě jako adeptku na pořádný relax a tzv. tryskomyš rozpalovaly doběla.
I přesto cítím, že se s vámi chci podělit o zkušenost, která mi pomohla najít cestu k odpočinku a k pravidelnému vyprazdňování hlavy.
Ve fázi vyčerpání se mi všichni ostatní zdáli pomalí, líní, nevýkonní a neschopní zorganizovat si čas, aby toho stihli vyprodukovat daleko víc. Myslela jsem si, jak žiju perfektně vyváženě, když prokládám mentální práci fyzickou a když relaxuju pohybem, u hudby, u knížky nebo filmu, sejdu se s blízkými, zajdu na výstavu a tak. Byla jsem přesvědčená, že spánek je malá smrt, zaživa tedy ztráta času. Mozek stejně jel na plné obrátky i v klidovém stavu. Tělo i mysl vyčerpané, baterky prázdné, ale já si to neuvědomovala. Když mě něco bolelo, překonala jsem to a řítila se dál.
Jestli se v mé bývalé podobě poznáváte, asi žijete jako já v iluzi, že odpočinek je zbytečný nebo že musí být produktivní. Upečete třeba dort, upletete svetr, uklidíte dům, shrabete listí nebo publikujete na sociálních sítích. Je to omyl.
Když jsem se dozvěděla, že neumím odpočívat, protože odpočinek znamená dělat nic, naučit se totálně vypnout, pohněvalo mě to. Jako vždycky, když se dozvím pravdu, která se mi nelíbí.
Ještě víc mě pak nakoplo zjištění, že mi to vůbec nejde. Že místo toho, abych setrvala v blaženém pohroužení v božském klidu, mě rozčilovaly nájezdy myšlenek, z nichž většinu jsem vnímala jako zlou nebo stupidní. Slovo meditace na mě rozhodně bahodárně nepůsobilo. Pustila jsem se tedy do čtení moudrých knih, načetla stohy návodů a nakonec všechny ty knihy rozdala.
Proces byl dlouhatánský, dlouholetý, mnohokrát přerušovaný. Nevím proč, ale pokaždé jsem se vrátila. Jednou jsem byla tak unavená, že jsem jenom zavřela oči a řekla si, že je mi všechno naprosto jedno, že prostě jenom budu jako kočka. Jenom budu. Nic víc. Ať si ty myšlenky říkají, co chtějí, já je nezvala. Nechám je, jak jsou, a půjdu v mysli pryč. A to bylo ono.
Od té doby si odpočívám na kočičí způsob co nejčastěji jde. A že si na své kočičí rozjímání vždycky ráda čas najdu, to mi můžete věřit.
Kdybyste se i vy chtěli naučit vypnout, třeba by vám zpočátku pomohlo, kdyby vás někdo vedl. Doporučuji vám lidi, kterým věřím : Christophe André a Karel Nešpor. Pan Nešpor mě mimojiné naučil se chechtat pro nic za nic, hlavně sama sobě, především, když mi není do smíchu, za což mu nesmírně děkuju.
A víc ani muk. Třeba si sami objevíte, jak obrovské možnosti se vám rozjímáním otevřou. Tam jsme každý sám se sebou a je to tak dobře.
Posílám vám spoustu hezkých a pohodových myšlenek a přeji vám, ať se vám daří. Nejen ve francouzštině. Přece jen jsou důležitější věci na světě: Vy.
🙂 Prenez soin de vous, et à bientôt, Iréna 🙂