Když mi bylo dvanáct, mojí noční můrou byl výmyk. Chladná, nepřátelská tělocvična. Rozléhající se zdeformované pokřiky, výkřiky, funění. Pach potu a smrad cviček. Bílá tílka, modré trenýrky. A uprostřed hrazda.
Všechny věděly, že na to mám. S většinou jsem lítala po škole za barákem. Dělaly jsme veletoče na klepadlech na koberce. Bez záchrany, bez magnézia. Souška učitelka bydlela hned naproti, o našich akrobatických kouscích asi věděla.
Ale v tělocvičně mi to nešlo. Vyskakovala jsem a předstírala, že se chci přehoupnout, že pro to dělám všechno, ale bohužel to není v mých silách.
« Já to nechápu, Irčo. Nemáš žádnej zadek, musíš se přetočit jako nic, » kroutila hlavou souška a pak mě nechávala jít.
Až do dne, kdy se mi — patrně aby mi záchránila vyznamenání na vysvědčení, což mi žíly nervalo –rozhodla pomoci. Dvě holky z každé strany a fortelná souška se snažily můj houževnatý odpor zlomit a do výmyku mě natlačit. Já se rvala jako lev. « Teda ty máš páru, holka. Kde se to v tobě bere ? » zasípala vyšťavená učitelka a celou akci odpískala.
Jsou případy, kdy s ní hluboce soucítím.
Mám proti sobě studenta, který má všechny předpoklady i podmínky, aby francouzštinu zvládnul prstem v nose. A ne.
Najdeme metodu, a když už si můžeme poblahopřát, jak se nám začíná dařit, stop a krok vzad.
A znovu. A znovu. Hrazda.
Proč ? Má strach uspět ? Možná.
Každopádně ho nenutím násilím. Nezabalil to, nevzdává se, určitá jeho část tedy chce.
Uvolním tlak, povolím. Jen ho do výmyku nervat. Musí chtít sám.
Všechno se nedá vysvětlit racionálně. Všechno se nedá kontrolovat a řídit.
Jednou ho možná potkám uprostřed živé francouzské konverzace.
Jako mě souška viděla houpat se hlavou dolů na klepadle a číst Robinsonku.
Nemusím u toho být. Jednou to zvládne. Věřím v něj.
Jen ne párem volů. Nikdy párem volů!