Než se Zdena přistěhovala do jednoho malého baskického městečka ke svému francouzskému příteli, netušila, jak moc ji nový život v cizí zemi zaskočí. Francouzštinu studovala už od gymnázia, s přítelem se domluvila bez potíží, jako občan členského státu EU jistě najde brzy práci a jako sympatická žena přátele.
A pak přišel šok. Její francouzština k životu, na který byla zvyklá z Čech, zdaleka nestačila. Nerozuměla lidem, nerozuměla zemi, nerozuměla sobě. Všechno se proti ní spiklo.
Nebudu vám líčit týdny, kdy se trápila zavřená doma a spleen léčila vínem a Třemi oříšky pro Popelku. Ani noci, kdy se uplakaná převalovala v posteli. Ani hádky s přítelem, který se bál, že si Zdena sbalí kufr a vrátí se nejbližším letadlem zpátky do Prahy, ani hovory po Skypu s mámou, která právě v takový konec doufala.
Když jsme se potkaly, měla už tento těžký boj za sebou. Rozhodla se. Nebude srab, dá si roční lhůtu a pak uvidí.
A začala na sobě makat.
Aby se zbavila strachu mluvit s domorodci, uložila si, že každé ráno zajde do pekárny pro chleba.
Na její první přání prodavačka zareagovala: „Pardon? “
Zdenka se nadechla a zopakovala: „An pan s’il vous plaît. “
— Ah! Un pain! Et avec ceci, madame?
Zdenka zavrtěla hlavou.
— Ca sera tout, madame?
— Vy, na to Zdenka.
— Quatre-vingt-six centimes, s’il vous plaît.
Zdenka ztuhla.
— Quatre-vingt-six centimes, madame. S’il vous plaît, trpělivě, ale stejným tempem zadrmolila prodavačka.
Zdenka se znovu nadechla a vytáhla pěti eurovou bankovku. Nato si nechala do třesoucí se dlaně nasypat drobné, špitla orévuár a vystřelila na ulici. Cestou domů si pak nadávala do blbek. V té pekárně už ji v životě nikdo neuvidí.
Druhý den tam byla zas. Přes noc se jí všechno rozleželo v hlavě: půjde na to fikaně. Chleba určitě nebude stát víc než 1 euro (byl rok 2009). Ceny jsou vyvěšené. Vejde dovnitř, podívá se na cenu, vyjde, napíše si ji. Vejde znovu a objedná si jeden chleba. A jak řekla, tak udělala.
— Et avec ceci? na to prodavačka. Zdenka zavrtěla hlavou.
— Alors, ça sera tout? Quatre-vingt-six centimes, s’il vous plaît, řekla prodavačka.
Zdenka ji podala jedno euro a sledovala prodavaččinu reakci. Ta zalovila v kase, vytáhla drobné a vložila je Zdence do dlaně.
— Merci, madame. Bonne journée, au revoir!
Povedlo se. Zdenino orévuár už znělo o trochu sebevědoměji než to včerejší.
Doma si ověřila, že chleba opravdu stojí 86 centimů. Na třetí den vyrazila do pekárny s rozhodnutím zopakovat cenu v duchu po prodavačce. A také si chtěla ověřit jinou věc.
— An pan, s’il vous plaît et c’est tout.
— Un pain, madame? Très bien. Quatre-vingt-six centimes, s’il vous plaît.
Vyšlo to: když dodá všechno, prodavačka se už na nic dalšího nebude ptát. To avec ceci asi bude a co dál. Zdenka měla částku odpočítanou předem, nasypala drobné prodavačce do dlaně, poděkovala a popřála hezký den.
— A vous de même, madame. A demain, peut-être? usmála se prodavačka.
Odhadla ji přesně. Zdenka si vytrvale, paličatě chodila pro svůj denní chleba asi dva týdny. Pak už si byla sebou tak jistá, že si umanula rozšířit rejstřík. Koupí jeden chleba a k tomu jeden kroasán. Předem si nákup spočítala.
— Un euro quatre-vingt-quatre, madame.
A Zdena si po ní zopakovala v duchu. Pak nahlas: „An éro quatre-vent-quatre.“
— Oui, c’est bien ça, madame. Un euro quatre-vingt-quatre, potvrdila prodavačka.
Zdena si toho ve své pekárně a pak i jinde nakoupila spoustu. Nákup obměňovala, časem přestala počítat dopředu, začala vysloveným cifrám rozumět. Nelekla se, když jí druzí hned neporozuměli. A i to se časem poddalo. Kde nakupuje dneska? Kdo ví …
Často o jejím hrdinství svým studentům vyprávím. Teď ho znáte i vy.
Zdenka vyhrála na celé čáře. Proč by ne vy?
Seberte odvahu, vemte rozum do hrsti a vyražte za dobrodružstvím. Svět je skvělé hřiště. Vy to dáte!
Držím palce a posílám vám spoustu pozitivních myšlenek.
Avec amitié, Iréna 🙂
