Byl jednou jeden člověk. Od narození všechno věděl, uměl, všemu rozuměl. Na co sáhl, se mu povedlo. Neznal trápení, ani bolest. Byl moudrý. Vše dělal správně a vždy říkal ta správná slova.
Proč vám tu vykládám takové bláboly?
Protože často mívám pocit, že si takto představujeme úspěšný život úspěšných lidí. Nehnou ani prstem, všechno jim jde samo, všechno jim samo spadne do klína jako ti pečení holubi do pusy.
Chyba lávky. Čím úspěšnější člověk, tím více krizemi musel projít. To díky nim je tím, kým je dnes. A zítra může být ještě dál.
Mám být masochista a radovat se, když mrcha krize přijde?
Vlastně ano. Jestli ale někdo z vás do tohoto stádia dospěl, má můj bezmezný obdiv.
Já se pokaždé bráním a cukám. Chci dál zahnívat ve své konfortní zóně. Chci mít pod kontrolou KDY, do ČEHO a JESTLI vůbec se pustím.
Jenže Život se mi chechtá do tváře. Nestaví mě před výzvy, které si přeju. Tomu se říká brnkačka, ne Výzva. Strká mě tam, kde být nechci, ale kde být MȦM. Kde být POTŘEBUJU. A ještě má tu drzost mi říct, že jsem na to PŘIPRAVENȦ.
A když kličkuju, zavírám oči, strkám hlavu do písku, slibuju, že zítra, od pondělí, po novém roce… sešle na mě KRIZI.
A to ve chvíli, kdy je mi skvěle, krásně mi všechno klape, prostě to vůbec nečekám. Protože potřebuju AKTUALIZACI.
Protože krize mě učí, že můj stávající způsob cítění, myšlení a jednání už nevyhovuje novým podmínkách. Svět kolem mne se změnil. Je třeba reagovat.
Bon, krize je tady, nejlepší a nejrychlejší způsob, jak jí projít, je začít spolupracovat. Ne, že by se mi chtělo. Ale výsledné pozorování krizí mých i těch cizích mi ukázalo, že cukáním se jen rychleji stahuje smyčka. A ona je tu proto, aby mi pomohla, aby zabránila daleko většímu maléru.
A tak se raději nadechnu, zastavím, otočím tváří v tvář a pohlédnu jí do očí. Jako pistolnice.
Které fáze mne čekají?
- Fáze 1. Smířit se s její přítomností teď a tady
- Fáze 2. Prozkoumat ji skrz na skz
- Fáze 3 Zanalyzovat svoji situaci
- Fáze 4 Hledat možná řešení (využít myšlenkovou mapu)
- Fáze 5 Vyřešit a poučit se
Mé zkušenosti mi říkají, že jakmile se člověk jednou ocitne ve fázi 1, znamená to, že už přijal zodpovědnost a to nejhorší má už vlastně za sebou. Jakmile se totiž vnímání přesune z emoční roviny do racionální, znamená to, že hledá řešení a pomoc.
Když takovou krizi prodělám, zaplaví mě příjemné pocity úlevy, vděčnosti za pomoc, které se mi dostalo, a hrdosti, že jsem byla statečná a vším tím humusem prošla. Víte proč?
Věřím totiž na pohádky. A tam se hrdina, který necouvne a zkouškou projde, stane králem.
Král tedy nemůže být hloupý pecivál.
A pokaždé, když se pak ohlédnu, musím Životu za krizi poděkovat. Bez ní bych dál hnila a hnila a umírala zaživa.
Znamená to, že se nemohu dočkat, až zase přijde nová šťavnatá krize, která mě řádně prověří?
Jejdanánku! Máte mne za blázna?
Ať už jste na tom v Životě jakkoli, držte se. Nejste v tom sami. A jak říká japonská moudrost: Dům shořel? Tak ať! Konečně zas vidíme nebe.
Bon courage et à bientôt! 😊 Iréna