Francouzsky na Skype. Jak nebýt cizincem.

Studenti, kteří se rozhodli usadit se v cizí zemi, se mi svěřili, jak se k nim jejich známí začali chovat jinak. Dříve jim chválili jejich francouzštinu, zajímali se o to, jak se jim v jejich zemi líbí, vyptávali se na zemi původu, na jazyk, zvyklosti a kulturu, usmívali se a působili srdečně. A pak najednou bác! prudce se ochladilo. Místo přívětivých úsměvů zdvořilost. Místo pochvalného uznání doporučení, aby se dotyční učili francouzsky. Soudy, předsudky a odmítání.

Studenti se mě ptali: „Jak to ? To je nespravedlivé. Vždyť se známe. Jsem to přece pořád já.“

Zkuste si představit, že k vám přijede návštěva na prodloužený víkend. Milá bytost, kterou máte rádi. A místo odjezdu vám oznámí, že u vás zůstane na neurčito. Stále je to ten samý člověk. Jako návštěva je sympatický, více či méně snesitelný, protože víte, že mu brzy zamáváte na rozloučenou a pak se odeberete do svého klidu. Dokonce mu nabídnete, že se může zase vrátit. Na pár dní. Ale několik dlouhých let ? To vyděsí.

Cítím, že když se rozhodneme někde se zabydlet, často je to u někoho. V jeho bytě, domě, ulici, čtvrti, vsi, městě, v jeho zemi … To má větší váhu než úřední povolení.

Máme právo žít, kde se nám zlíbí. A naši sousedé mají právo se rozhodnout, jak, jestli a kdy nás přijmou. Do rodiny, do pracovní skupiny, mezi své přátele. Do svého světa.

Nemůžeme ovlivnit, co se děje venku. Můžeme však ovlivnit, co se děje v nás. A to je hodně. Můžeme se druhým otevřít, nechat stranou naše odlišnosti, protože ty nás rozdělují. Můžeme zůstat klidní, vlídní a trpěliví a dopřát druhým čas. Můžeme v nich hledat malé dobré světýlko, které je v každém z nás. A tak nás spojovat.

A nic nečekat. Nic nevymáhat. Nikdo nám nic nedluží.

Tím přestaneme lidi dělit na Já a Oni. Budeme My.

Tak přestaneme být cizicem i cizinkou.

Přeji vám, ať se vám to stane. Věřím ve vás a držím vám palce.

Avec toutes mes amitiés, Iréna