Philippe Jaenada: La Femme et l’ours

Philippe Jaenada: La Femme et l’ours (Žena a medvěd)

Grasset, Paříž 2011, str. 311. ISBN : 978-2-246-75841-9

Bix Sebaniego, Jaenadovo druhé já, v tomto románu prožívá krizi středního věku. Po banální hádce s manželkou opouští byt, a přestože je zpočátku rozhodnutý strávit noc v baru a ráno se pokorně vrátit k teplu rodinného krbu, podniká místo toho bláznivou opileckou pouť nejprve po pařížských restauračních zařízeních, později i po jihu Francie a dál až do Monaka. Potřebuje spadnout na dno, jinak řečeno : pořádně si namlít. Na této cestě ho provázejí různí ztroskotanci, za návod mu slouží legenda o venkovance unesené medvědem, s jejichž synem Janem Medvědem se Bix ztotožní.

Road movie je sama o sobě ve francouzské literatuře poměrně vzácná, tato je navíc zvláštní tématem i zpracováním: dlouhá souvětí nastavovaná závorkami, spleť postav a epizod hraničící s chaosem, rychlý spád, napětí, svérázný košilatý humor, ironie a spousta nadsázky.

Pro francouzské literární kruhy má jistý význam líčení z přebírání ceny Alexandra Vialatta z rukou starosty 13. pařížského okrsku Jacquesa Toubona, významného politika, bývalého ministra a europoslance. (Viz ukázka)

… když jsem vstoupil do grandiózního hlavního sálu radnice 13. obvodu a svého starého kamaráda z mokré čtvrti jednou provždy nechal za sebou u jeho špinavého, chrchlavého kávovaru, bylo tam už skoro plno. V atmosféře přepychu, mezi okázale vyzdobenými stěnami a vysokými okny, pod bohatě vykládaným stropem a zářícími lustry se tlačila kohorta načamčaných bábrdlinek ověšených šperky, vypouštějících při každém kroku lehounký obláček pudru, místní smetánka a hlavouni, kteří sem přišli cukrovat před svrchovaným pánem, několik kněží vyrajcovaných zákusky, pět šest novinářů ve službě a členové poroty pohromadě v jednom koutě a srdečně mě vítající. Na konci sálu byl dlouhý, prostřený stůl prohýbající se pod ohromnou spoustou vybraných lahůdek a šampaňského nejlepších značek. Nad ním visel roční rozpočet jakési bretonské vesnice. Nikdo se zatím neodvážil přiblížit ke stolu, ale podle toho, jak se všichni vypínali a natáčeli hlavu, se dalo lehce odhadovat, že i ten nejmenší signál ke startu by rozpoutal prudkou invazi, třebaže loudavou a uhihňanou. Přešlapoval jsem z nohy na nohu, v ruce držel loďák, jezdil si po nose, postával buď sám mezi dvěma skupinkami, nebo si rádoby nenuceně povídal s jedním uhlazeným hejskem a ocitl se ve zvláštním rozpoložení: připadal jsem si jako hvězda dne a zároveň jsem věděl, že se nikdo nemá k tomu, aby mi lízal paty.

Sotva dorazil prostý, leč majestátní Jacques Toubon, téměř okamžitě mě odtáhl k pódiu (poté, co se nenápadně vyptal jednoho sekretáře nebo zástupce: tak kterej je ten týpek, co mu mám navalit ten šek?), svůj časový harmonogram měl nepochybně naplánovaný do puntíku. Vzal mě pod paží, jako bych byl jeho snoubenec, a zatímco se před námi houfovalo plénum lačné krásných slov a silných zážitků, vystoupal se mnou na pódium a po dvou malých rutinních poklepáních na mikrofon se pustil do obšírného projevu o významu literatury pro naši společnost přicházející o své pilíře a o ustavičných starostech radnice 13. obvodu o to, jak povzbudit Umění a Svobodu výrazu každého jednotlivce. Přikyvoval jsem s rukama založenýma za zády a s vahou přenesenou na pravé noze, uculoval se, celý zářil vděčností a úžasem a jako zástupce umělců spasených politickým světem a 13. obvodem zvlášť předváděl spokojené zadostiučení. Nic jiného jsem ostatně dělat nemohl, v záři Jacquesa Toubona jsem totiž pózoval jako kreslený slon Babar metr od Mony Lisy a jako oddaný pucflek kýval hlavou a přitom se culil. Mé jméno nevyslovil ani jedenkrát: nechtěl riskovat, že by ho popletl: to je strašák diplomatů. Poté, co se přestal vehementně rozplývat nad krásou a užitečností Knihy obecně, nastínil stručně můj případ (připomněl „zábavný jakožto hluboký” román, a bylo-li by třeba nějakého důkazu, dosvědčí to zaujetí, s jakým ho on přečetl), označil mě vřelým „náš laureát” a několikrát to zopakoval). Štěstí že jsem se v noci nedřel s dlouhým proslovem, v němž by se mísila radost z úspěchu s pokorou literárního nádeníka; když mi totiž na konci své ódy na kulturu (odměněné bouřlivým potleskem) podal mikrofon, nebylo pochyb, že to dělá nerad. Jeho ruka se navíc zastavila na půli cesty mezi námi jako křepelák, po kterém chceme, aby přinesl hozený míček a jenž se přišourá s hlavou u země, ale stejně zůstane mimo dosah. Z vyděšeného publika se ozvalo zaúpění nadsmyslově propojených duší („Ach ne, milost, máme žízeň…”), a tak jsem po vzdáleném mikrofonu nesáhl a spokojil se s tím, že jsem ukročil stranou, natáhl krk, abych na něho dosáhl (Jacquesa Toubona jsem tak proměnil v asistenta zvuku), a prohlásil prostě: „Mám velikou radost, děkuji všem.” Připadalo mi, že mi tleskali víc než Příteli umění. Jsem Bix Sabaniego Stručný a lidé mě milují.

Vlastníkem práv je vydavatelství Grasset.