Noëlle Châtelet: La Dernière leçon

Noëlle Châteletová: La Dernière leçon (Poslední lekce)

Ed. du Seuil, 2004, str. 171. ISBN : 2-02-059258-4

Autobiografická zpověď dcery o tom, jak se vyrovnávala s rozhodnutím své matky zemřít důstojně. Jak matce porozumět a podpořit ji, i když se ona celou svou bytostí třese hrůzou a vzdorem. Jak ji doprovodit. Jak smutek po ní prožít s ní, dokud tu ještě je. Jak se odpoutat od bytosti nesmírně blízké, s níž je svázaná pevným poutem, na níž je tolik závislá a jejíž ztráty se děsí už od dětství. Jak se stát žačkou ve škole smrti a dovolit matce, aby ji naučila, co je to smrt a jak ji přijmout jako přirozenou součást života. Jak tuto poslední lekci zvládnout spolu s ní, aby ji smrt přestala děsit a zvykla si na ni.

Ve svém vyprávění nás spisovatelka nechává prožít jejich poslední společné tři měsíce odpočítávané od chvíle, kdy matka jí a jejím sourozencům oznámila, že se zabije. Společně s ní se vzpouzíme jejímu rozhodnutí, odmítáme odpočítávat čas, který zbývá, ve zlosti bušíme a kopeme kolem sebe, dokud nepochopíme, že se maminka rozhodla defitivně a že to jediné, co máme na vybranou, je zůstat s ní, nebo ji nechat odejít samotnou.

La Dernière leçon se ve Francii setkala s velkým úspěchem a zájmem ze strany čtenářů. V úpravě Gérarda Chatelaina se od ledna 2011 uvádí po celé zemi. Součástí těchto představení jsou často besedy s autorkou.

Roku 2004 získala kniha ocenění Prix Renaudot des Lycéens.

Ukázka:

„Bude to tedy 17. října.‟

Tímto způsobem, touto naprosto jednoduchou větou, těmito docela prostými pěti slovy jsi nám oznámila, že zemřeš.

Jak je tato větička vražedná. Popravuje. Pěti slovy zhotovenými z ostré, už léta permanentně nabroušené oceli.

Pronesla jsi ji klidně a pokojně. Aby co nejméně ublížila, aby vypadala přirozeně, jako když se oznamuje datum nějaké cesty, aby ji uši tvých dětí vlastně už léta připravených, že ji uslyší, sotva zachytily.

Nebyla jsem na tu větu připravená. Vůbec jsem nebyla připravená, že ji uslyším doopravdy, to jsem vzápětí pochopila.

Z čepele pěti slov jsem cítila pouze chlad. Nic jiného než chlad. Žádnou bolest. Jen chlad. Ani krev jsem necítila: byla ztuhlá, jinak bych naráz až do poslední kapky vykrvácela.

Pomyslela jsem si: Toto musí být chlad smrti. Pomyslela jsem si: Z toho se nevzpamatuji.

Zahřejeme se po takové zimě? Chlad smrti zažívají jen mrtví, ale živí ne, že?

Mýlila jsem se: teď jsem teplá. Teplá a živá. Rozehřátá. Z chladu smrti, kterou jsi nám oznámila, z pěti ocelových slov jsem se vzpamatovala…

Musela jsem se kvůli tomu vrátit znovu do školy, ale ne do školy ledajaké.

Datum 17. října mě proti mé vůli zapsalo do školy smrti. Tvé smrti.

To tys mi vykázala lavici, kam jsem se měla posadit, a byla jsi stále klidná, ale také neúprosná.

Já sama bych tam nikdy nešla. Nechtěla jsem do té školy nastoupit. Nechtěla jsem se učit a dozvídat se.

Nejdříve jsem se vzpírala. Nejdřív jsem protestovala. Kopala a bušila do tvé umíněnosti, do tvého klidu. A pak jsem se do té lavice, kterou jsi mi určila, posadila.

Prohrála jsem, otevřela sešit, ten se štítkem nadepsaným černým písmem na tvé jméno. Žádnému dítěti bych nepřála, aby zahájilo výuku takto…

Z toho data jsi přece jen slevila.

Opravdu jsi byla ochotná připustit, že určením toho data bylo tvé gesto ještě krutější.

Bylo žádoucí, aby se datum nestanovilo.

Budiž. Už to tedy nebude 17. října, ale bude to. Brzy. Moc brzy. Pronikla mnou šílená naděje, nereálná jako naděje často bývá: Jistěže to bude, brzy, velmi brzy, ale už nebude žádné šibeniční datum. Tvá smrt se náhle podobala jakékoli smrti. Normální hrozba pro velmi starou, normální dámu, která ví, že to bude brzy. Už žádné datum… žádná smrt? Nakonec to bude smrt téměř, téměř normální. Oddálen a, mírně abstraktní. Hlavně už žádná chodba, chodba pro odsouzence vedoucí až k 17. říjnu…

17. října… Řekla jsi, že jsi váhala mezi sedmnáctým a šestnáctým. Šestnáctý říjen je den mých narozenin, první den mých dní. „To bych ti přece neudělala!‟ Díky, maminko. Díky, že jsi tak ohleduplná. Abys tedy své dny neskončila v den mého prvního dne, vybrala jsi den následující. Všechno nejlepší k narozeninám, miláčku, zítra umřu. Zítra se zabiju. Oslavu a svíčky uvidím odtud.

Díky, maminko. Kopu a buším pěstí do dortu.

Ale už to není 17. října. Krásně jsem z toho vyklouzla.

Byla jsem rudá vzteky, ale také trochu hanbou. Když jsme se o něco později ocitly na chvíli samy v pokoji, kam jsme tě museli přinést, pamatuješ, bylo mi líto, že jsem se tak vztekala. Rozrušení z našeho odboje bylo až moc silné, protože jsme o tu tvou smrt s datem a podpisem nestáli, nestáli jsme o 17. říjen.

Hladila jsem tě po čele, po bílých vlasech, po tváři přepadlé únavou a zklamáním.

Věci se neděly, jak by sis přála.

Vlastníkem práv je vydavatelství Seuil.