Marie-Sabine Roger

Marie-Sabine Rogerová (*1957 v Bordeaux)

začala psát v době, kdy pracovala jako učitelka v mateřské škole. Zhruba po deseti letech školství opustila, aby se mohla literatuře věnovat naplno. Zpočátku psala pouze pro děti a mládež, od roku 2002 se obrací také na dospělé čtenáře, lze ostatně říci, že s jejími příběhy vyrůstá celá generace. V současné době žije v Nîmes.

Její styl je velmi rozmanitý, s oblibou střídá rozličné formy lexika a žánrů, s literární formou však na rozdíl od mnohých francouzských autorů neexperimentuje. Nevyhýbá se vážným tématům jako je např. nemoc, stáří, handicap, samota, odlišnost či jakékoli vyloučení. Střídá laskavý humor, nadsázku a poetičnost s drsně a bez servítků podanou realitou.

Marie-Sabine Rogerová je autorkou stovky knížek. Za všechny zmiňme Le quatrième soupirail, La tête en friche, Vivement l’avenir. Nejčastěji publikuje ve vydavatelství Thierry Magnier a Rouergue.

Říká o sobě : Narodila jsem se v Bordeaux ve čtvrtek v noci na konci jednoho italského filmu, na který šli mí rodiče do kina. Trpělivě jsem počkala, aby ten film mohli dokoukat. Nikdy jsem neodcházela ráda před tím, než představení skončilo. Mám tři děti. Mám ráda čaj, stromy, slunce, hromobití a kočky. Mám ráda ty lidi, které miluji. Nerada mluvím o sobě. Píšu. Psaní je jenom dopravní prostředek. Vízum do jinam, stále platný pas. Bianco šek na nemožné. Možná je to způsob — lehký či vážný — jak zmizet a přitom ponechat zdání, že zůstáváme…nebo zůstat a mít iluze, že odjíždíme ? Nevím. Píšu, abych zapomněla, a stejně tak, abych si vzpomněla. Abych odstrčila zdi, abych je zbořila. Otevřela dveře a závory. Píšu ze všech těch důvodů, kvůli kterým ráda čtu, to je celé.(…) Nedokážu si vybrat mezi realismem a fantasmem, literárním a hovorovým jazykem, texty pro děti a pro dospělé. A ani se o to nepokouším, nechci si nic odříkat.

La Tête en friche (Hlava neoraná)