Marie-Sabine Roger: La tête en friche

Marie-Sabine Roger: La tête en friche (Hlava neoraná)

Ed. du Rouergue, la Brune, Actes Sud, Arlès, 2008, str. 218. ISBN : 978-2-84156-947-2

Dojemný a humorný příběh o jednom velmi nesourodém přátelství, o šťastné náhodě a odvaze změnit život, vyprávěný osobitým způsobem jeho svérázným hrdinou Germainem Chazelem, hloupým budižkničemu a mudrlantem, ze kterého udělalo náhodné setkání se starou, vzdělanou dámou Margueritte a jejími knížkami docela jiného člověka.

Kouzlo knížky je zejména v její poetičnosti, laskavosti, humoru a řeči. Germain vypráví své historky šťavnatě barvitě, mluví hrubě, protože jiná slova zkrátka nezná, jeho komentáře a úvahy jsou nenapodobitelně komické a zvláštně moudré. Marie-Sabine Rogerová v něm vytvořila postavu charismatického rozumbrady a humorně zachytila všechny jeho kotrmelce a škobrtání, které celý proces obdělávání hlavy provázejí.

Román pod stejným názvem zfilmoval známý francouzský režisér Jean Becker a do hlavních rolí Germaina a Margueritte obsadil herce Gérarda Dépardieu a Gisèle Casadesusovou. Film byl v kinech poprvé uveden v červnu 2010.

Ukázka:

To pondělí, kdy jsem ji poznal, jsem vlastně nemusel do parku přijít. Mohl jsem toho mít moc a nemít ani minutku volnou. Co byste si nepředstavovali? Některé dny mám co dělat. Poměřuju rukama kmeny boroviček vysázených podél obchvatu, abych ohlídal úbytek zalesnění. (Jsem si jistý, že polovina jich zařve, proto to kontroluju. Navíc není divu, že to chcípá, když jeden vidí, jak to ti z odboru zeleně na radnici vedou!) Trénuju běh na co nejdelší výdrž a střílím před karavanem z plynovky na piksly. To abych měl dobrý dech a postřeh, kdybych někdy musel prchat před nějakým atentátem nebo zachraňovat lidi, s tím se musí do budoucna počítat. A taky dělám spoustu jiných věcí. Hodně různých. Tak třeba vyřezávám svým Opinelem z dřívek. Dělám zvířátka a panáčky. Lidi, co je vídám na ulici, kočky, psy, kdekoho.

Nebo prostě chodím do parku počítat holuby.

Cesta kolem se mi šikne, abych pod vojáka z památníku padlým napsal tiskace na mramorovou desku svoje jméno. Pokaždé se na radnici samozřejmě někdo zvedne, načež mě seřve: „Germaine, přestaň dělat ty kraviny! Už toho máme dost! Ještě jednou a budeš si to čistit!”

Jsou to přece nesmazatelné fixy (jež nemizí/ viz neodstranitelné)! Na dost mě přišly! Jinak jim do papírnictví zajdu říct, že si z lidí dělají šoufky. Zlodějina je to: bylo tam napsáno na veškeré povrchy. Pokud vím, je mramor povrch, jak by řekla Margueritte, co mluví pořád správně.

V každém případě, když už je to moje jméno smazané, mi nezbývá, než abych začal znova. Nevadí, já mám trpělivost. Třeba tam just vydrží.

Navíc doopravdy nevím, komu to vadí, že tam dávám svoje jméno: píšu ho úplně dospod. Ani ne podle abecedního pořádku, i když bych nárok měl, protože Chazes zdaleka není na konci. Na ten jejich seznam bych se mohl šoupnout jako pátý!

Mezi Pierra Boisverta a Ernesta Combereaua.

Řekl jsem to jednou Jacquesi Devallée, co je na radnici sekretář. Pokýval hlavou a opáčil, že se v podstatě nepletu a že jmenné seznamy se vskutku sestavují tak, že jsou jména zapisována odshora.

„Nicméně,‟ dodal, „je tu ovšem jedna drobnost, s níž je třeba počítat…”

„Jo? A jaká ?” na to já takhle.

„Dobrá… Když se podíváš trochu pozorněji, všimneš si, že ti všichni, jejichž jména jsou na památníku padlým vyryta, mají jedno společné: jsou mrtví.”

„Aha!” na to já. „ Jo tak takhle to je! Takže aby měl někdo nárok, musí natáhnout brka, jo?”

„Kapánek v tom duchu…” na to on.

Mohl se nakrásně tvářit povýšeně, řekl jsem mu, že až umřu, budou na ten jejich zkurvenej seznam muset vyrýt taky mě.

„Pročpak to?”

„Páč si udělám papír pro notáře. Budu po něm chtít, aby to bylo v mojí závěti. Nebožtíkova poslední vůle se ctí.”

„Ne nutně, Germaine. Nutně ne…”

Tohle neberu. Já vím, co říkám. Myslel jsem na to cestou domů: Chci, aby tam to moje jméno po mojí smrti (až se Pánubohu zachce a Jeho hodina stane se i mou) napsali. Na páté místo. Na páté odshora, protože tak to je. A žádnou levárnu! Ať si ti pitomci na radnici poradí, jak chtějí. Poslední vůle je poslední vůle, toť vše ! Řekl jsem si: Jo, ten papír si udělám. A budu žádat, aby mě ryl sám Devallée, jen proto, abych ho nasral. Zajdu to probrat s doktorem Olivierem. Je to notář, tak už bude vědět, co s tím, ne?

Vlastníkem práv je vydavatelství Actes Sud.