Antoine Choplin: Cour Nord

Antoine Choplin: Cour Nord (Nádvoří Sever)

Actes Sud/Ed. Rouergue/ La Brune, 2010, 136 stran. ISBN :978-2-8126-0091-3

Příběh o hledání perspektivy tam, kde se zdá, že už žádná není. O konfliktu mezi starým a novým světem. A o naději.

Hlavními hrdiny románu jsou Leo, mladý trumpetista zapálený do jazzu, a jeho otec Gildas, odborářský leader. Rozdílnost jejich povah a životních postojů autor demonstruje na velmi vypjaté situaci : stávce proti uzavření továrny, která podstatnou většinu obyvatel nejmenovaného městečka kdesi na severu Francie živí.

Román je koncipován jako jazzová skladba. Autor pracuje s kontrasty vyplývajícími z generačních protikladů : starý muž symbolizuje zanikající svět a mladý ten, jenž právě vzniká. Gildas si neumí představit jinou budoucnost, než kterou zná, drží se starých jistot a rve se za ně i ve chvíli, kdy už se všichni ostatní vzdali. Leo sní o hudební kariéře, proto zrušení továrny spíše vítá, a pokud se ho stávka dotýká, tak jen kvůli lidem, na kterých mu záleží. Tento rozpor je patrný zejména v momentu, kdy Gildas pochopil, že prohrál, zatímco Leo prožívá euforii úspěchu ze svého prvního koncertu.

Příznačné jsou jednoduchý styl, autentičnost, nezaujatost, precizně propracová stavba textu, práce s detaily, stejně jako víra v silnou moc umění.

Román byl mimo jiné oceněn francouzskou mládeží (Prix Littéraire des Lycéens et Apprentis de Bourgogne).

Ukázka:

Na rameno mi dopadne čísi ruka.

„Nazdar Leopolde, nazdar brácho.”

Ahmed. Můj parťák Ahmed s pusou od ucha k uchu jako vždycky.

„Nazdar Ahmede.”

Vezme mou ruku do svých dlaní.

„Tak co, brácho? Na co myslíš? Víš, že vypadáš jak tulák po hvězdách?”

Zaculím se a on se rozesměje.

„Zase máš hlavu plnou tý svý muziky, co?”

„Ani ne, vážně,” řeknu.

Jenže on si začne notovat, nasadí vážný výraz, zkrabatí čelo, zavře oči, k tomu si luská na prsty. Zvesela si ze mě dělá prdelky. Klidně ho pozoruju. Nakonec vyprskne.

„Co chceš? Lepší než fňukat, že jo?”

„Máš pravdu,” já na to.

„Nejhorší je ten slejvák. Nemůžu ho ani cejtit. Ti říkám, jsem tady třicet let, ale tohle fakt nemůžu. A je to čím dál horší, brácho.”

Třicet let. Už třicet let Ahmed šúruje dílny v centrální budově. Den co den se pachtí na skoro dvou hektarech. A že do těch dvou nechybí moc, o tom žádná. Svinská dřina, jak se tu říká.

Když mě otec do továrny posílal, povídal, že se má začít od píky, je to tak normální. Že pak záleží jen na mně, jestli to dotáhnu vejš. Chce to jen čas. Po devíti měsících jsem pořád tady a Ahmed z toho má srandu. Takových jako já tu viděl desítky, říká často. A pak hned dodá: Teda úplně stejný jako ty nebyli, brácho.

Většinou tady dlouho nevydrží a jdou radši za prací jinam. Pokud teda nepovýší, když se dostanou do výroby na linku. Ale Ahmedovi nikdo nic takového nenabídl. Jeho to nežere. Říká, že tohle je práce jako každá jiná a někdo ji dělat musí. Takže co, brácho.

Tuhle si mě k sobě do kanclu zavolal jeden chlápek, jestli prý nechci dělat na Céčku správce mašiny. Že by mě mohli zaškolit. Řekl jsem, že mě to nijak zvlášť nebere a u nás na údržbě se mi líbí. Otec se z toho mohl zjančit, zato Ahmed se válel smíchy.

Vlastníkem práv je nakladatelství Actes Sud.